Jmenuji se Maris. Před třiceti dvěma lety mi babička vložila do ruky nůž a ukázala mi, jak řezat kůži, aniž bych s ní bojovala. Bylo mi osmnáct. Pracovaly jsme u stolu u moře a to moře je dodnes za oknem, u kterého pracuji.

Nikdy jsem nechtěla velkou značku. Chtěla jsem vyrobit kabelku, kterou žena ponese celé roky. Takovou, která v sobě unese celý den.

Lidé mi říkali, že kabelka je buď krásná, nebo praktická. Třicet dva let jsem jim dokazovala opak.

Každé jsem dala jméno města, které mě změnilo. Bilbao. Córdoba. Florence. Každá cesta, každá žena, kterou jsem potkala, se stala kresbou.

Teď končím. Ne proto, že by se něco pokazilo, ale proto, že chci odložit nůž, dokud mé ruce ještě vědí, co dělají. Je to jediný způsob, jak umím ukončit něco, co miluji.

Poslední kabelky z mého vlastního stolu jsou v Closing Sale. Poslední kusy, žádné doplňování. Až budou pryč, budou pryč.

Pokud je některá z nich určena vám, ráda bych, abyste ji nosili.

S vděčností,
Maris